PŘEDMLUVA
V přehledu tvorby Jana Kristoforiho, jak jej podává po několika publikacích také tento soubor textů a reprodukcí, vystupuje jako jeho základní znak pozoruhodná organická jednota práce. Přes veškerý neklid, hledání i odvahu jít neprošlapanými cestami, v nichž Jan Kristofori objevuje nově a pokaždé jinak obraz své prožité skutečnosti, představuje dílo Jana Kristoforiho jako celek jeho jednolitou analogii. Spočívá nejen ve formálních souvislostech mezi jednotlivými tématy, ale především v celkovém duchu autorova tvořivého úsilí, v bezprostředním projevu jeho tvořivé individuality i v jeho osobním sepětí s uměleckými cíli naší doby. Vychází také ze samostatné proměnlivosti jeho námětového okruhu i vlastních vyjadřovacích prostředků, které se u něho pohybují zásadně kolem přímých výzev života, kolem vzájemných lidských vztahů, kolem životních dějů i dramat. Právě dramatičnost jeho vývojové dráhy spojené s jeho osudy je dána ovšem i tím, že mu jde vždy, v každé jeho kompozici, o neopakovatelný zápas o imaginaci samotné hmoty, již ztvárňuje. Je znát, jak zde přímo zápas s materiálem podněcuje autorovo snění a přispívá k vytváření analogií.
Někde své vize konkretizuje ve figurativní scény, jinde ale vytváří přímo mluvu samotné struktury malby. Takto vznikající analogie jsou sdělné právě svojí ojedinělou symbolickou hodnotou. Jejich účinnost je založena na tvořivé účasti duchovních impulzů, které dávají malbě Jana Kristoforiho její specifickou výrazovou nosnost.
Jako je však Janu Kristoforimu vzdálena jakákoliv idyličnost a především literární podloženost tradičních témat – i když význam tématu zjevně předpokládá jako tvůrčí motivaci –, tak dovede z vynalézavosti podmiňující jeho zápas s fyzickou stránkou barvy vyvolávat emoce a citové reakce. Stávají se ukazovateli směru k duchovním hodnotám svého tvůrce. Vlastní struktura malby Jana Kristoforiho a její hmotný podtext jsou tedy branou do jeho duchovního vesmíru, do sféry jeho niterných prožitků. Je to opravdový projev životní aktivity, hlubokými pouty spojené s průběhem jeho života. Jan Kristofori patří totiž k těm umělcům, kteří ve svém díle nedovedou pouze něco konstatovat jako motiv realizace svých představ. Jako je aktivní ve svém postoji k událostem, jež jej na jeho cestě životem doprovázely, tak podobně průbojně pojímá i formy svého tvůrčího projevu.
Hnací silou tohoto jeho tvůrčího úsilí je svár citlivého intelektu s fantazií živenou událostmi vnějšího světa. Imaginativnost realizace se tu setkává se strohou a útočnou realitou a pak už mu zbývá jen rozložit a vyvážit i tvarově konkretizovat takto definovaná pásma podle obdobného systému vztahů, jaké objevil při práci s odporem a nahodilostmi struktury malby. Někdy se může tento konflikt jevit jako spor ideálu se zneklidňující skepsí, jako boj určité představy světa obrazu s pronikavou vlastní autorovou pravdou jeho denní empirie. Každé takové dílo si nutně vydobyde své historické postavení v situaci výtvarného umění své doby, a tu se nám vybavuje citace z díla Enrica Crispoltiho o dějinách informelu. Východiskem jeho studia o vlastním poslání informelu je mu vstup do nové skutečnosti současného člověka, jenž má být manifestován přímo v komplexnosti lidské psychiky se záměrným působením holého materiálu jako obrazu umělcovy úzkosti a existenciálních noetických skepsí. Předpokládá však přitom devalvaci stávajících hodnot. Měřítkem je mu ovšem jen primární dotek ruky ve hmotě, jde mu o "styk se světem dosud nepoznaným, o měřítko založené na zoufalství a podporované bojovým dramatem člověka, které se nezbytně vztahovalo k jeho existenci", jak vyjádřila M. Nešlehová.
Nenabízí se nám nyní komplexnější hodnocení práce Jana Kristoforiho překračujícího osobní spiritualitou oblast dynamiky tvůrčího gesta jako odrazu pocitů pouhé bezvýchodnosti, abychom v něm viděli umělce ukazujícího cestu výš k existenciálním jistotám?
František Dvořák
